|
Z Bludíkova deníčku – naše cesta do Lucemburska
Tak jsme 26.6. 2007, v úterý, odehráli obnovenou premiéru našeho představení “Tak takhle to bylo, aneb život je jen náhoda“, pracovně jí říkáme Houmeless, a řádně to zapili. Tak řádně, že některé z nás skolila částečná pracovní neschopnost, jiné na ulici lehce a bez následků srazilo auto (viď Lucko Vondráčková). Každopádně to bylo velký, finančně náročný a fajn. Středa uběhla jako nic a čtvrtek probíhal v duchu příprav na cestu do Lucemburska, kde jsme měli hrát v sobotu. Celou dobu jsem si marně lámal hlavu s tím, co si všechno mám sebou na tak dlouho cestu vzít a na co všechno bych asi měl být připravenej. Vyřešil to jeden malý batůžek s trojkombinací spodního pradélka, náhradní tričko a svetr. Moje klasická nezodpovědnost. Naštěstí máme v souboru Němčoura, který za pomoci Stáni (manželky) do auta (Felície kombi) naskládal půlku Plusu (náš discount potravin). Původně jsem to opovržlivě komentoval, v Luxu milerád konzumoval.
Sraz byl u Němčoura v jedenáct večer. Jednak kvůli provozu (měl být nižší), a jednak ještě kvůli něčemu, ale na to si už nemůžu vzpomenout. Vyrazili jsme skoro přesně a já řídil. Až na hranice, protože můj řidičák není nejčerstvějšího data a v zemích Evropské unie tento vzor průkazu zajisté neznají. Tak jsme dojeli na Rozvadov a moje předtucha o nevpuštění přes hranici, která hrála hlavní roli v posledních dvou nočních snech se neuskutečnila. Naopak, celníci byli mile rozespalí, chtěli vidět občanky a poté zalezli do své kukaně a s ledabylým mávnutím rukou nás vpustili na území jiné země. Zmocnila se nás silná vlna euforie, která trvala přibližně pět minut. To když nás předjel červený bavorák, začal nepříjemně modře blikat a za zadním sklem se mu rozsvítil jakýsi nápis, který, jak jsme kolektivně usoudili, znamenal jet za ním a nesnažit se ho naštvat. Po dvou minutách nás kluci z Kobry 11 dovedli k dálničnímu sjezdu, kde už čekali jiní kluci z jiného seriálu. Všichni se ustrašeně legitimovali a Němčour musel ukázat kufřík od auta, který vzbudil zájem. Kluci záhy shledali, že jsme neškodní, zvláště po té, co Němčour lámanou univerzálštinou se slovy “tyjátr, tyjátr“ uvedl vše na pravou míru. Popřáli nám šťastnou cestu a mile se usmáli, nebo to alespoň tak vypadalo, protože tomu, co říkají nikdo z nás nerozuměl.
Dála cesta ubíhala klidně, až na malou podpásovku, kdy původně hladce načrtnutá dálnice A6 přes tři čtvrtky Německa přecházela zprudka ve staveniště a Umleitung vedla přes prdelky. Nicméně jsme se vymotali a pokračovali. Myšák řídil a já mu dělal palubního navigátora. |