|
Z Bludíkova deníčku – naše cesta do Lucemburska
První pauza byla někde u Hockenheimu, kde sem tam závodí formule. Důvodů bylo dost. Došel nám benzín, zmocnil se nás kolektivní hlad a Myšáka za volentem střídal Němčour. Tak jsme si na parkovišti, kde všichni ostatní zajdou do sámošky nebo dálničního bufíku, zakrojili šišku salámu s chlebem, vybalili řízky od Myšákovi maminky a dorazili se Jesenkou.
Nevím jak vy, ale já když jsem něčeho takového účasten, vloudí se mi na mysl neodbytný pocit studu. Nevím proč, nevím jak, ale byl tu zas. Nemůžu to tady moc rozebírat, páč pak by mi to Němčour nezveřejnil. Takže dál.
Cesta ubíhala dál a kilometry šedivých neosobních autostrád naše Feliška lačně hltala. V 8.09 ráno jsme překročili Německo-Lucemburskou hranici, kde už ani nejsou žádní celníci a závory. Jenom zaprášené prázdné budky a omezení rychlosti. V 8.32 jsme dorazili do cíle.
V Lucemburku se asi žije fajn, ale když nemáte žádný monejzy, tak to neoceníte. Všude je spousty parkovacích automatů, které po vás bezostyšně požadují nekřesťanské sumy za zaparkování vašeho motorového šmudlíka a to všechno v “Ojro“. Navíc tam má motorového šmudlíka moc lidí, takže provoz dost vázne. Vyřešili jsme to lišácky. Zaparkovali jsme mistrovsky na místě, které bylo vyhrazeno pro dobře rostlý platan a pojistili se spuštěním varovné signalizace. Němčour kontaktoval naši spojku v Luxu Kamila, který mu sdělil, že pro nás přijede. Když Kamil do půl hoďky nedorazil, volal Němčour znovu. Kamil sdělil, že je v práci a že se nám bude věnovat až skončí, páč teď nemůže. Poradil nám vyhledat podzemní parkoviště a při kontaktu s místní policií nedělat rozruch opakovat “nemtudom“ a rychle odjet. Parkoviště se nám podařilo záhy po půldruhé hodině kroužení nalézt a dokonce i zaparkovat. Bylo rozhodnuto radou starších (Němčourem) že půjdeme na historickou obhlídku nových končin. Nerad jsem se zúčastnil. Nevidím totiž nic příjemného v tom, že upocený, ulepený, unavený, prochladlý a nervózní člověk se prochází cizím městem a obětavě se podivuje a raduje nad krásou jeho historických památek. Ne tak Němčour. Chopil se role skautského vedoucího s perverzní radostí a zamířil do nejhlubšího údolí, ačkoli mu muselo být jasné, že zpáteční cesta povede do stejně prudkého kopce. Začínal jsem Němčoura, Kamila a půlku Lucemburska proklínat. Kolem dvanácté bylo rozhodnuto, že se vrátíme, protože v jednu by se pro nás měl stavit Kamil a ukázat nám, kde bydlíme. Vrátili jsme se zpátky do garáží a čekali na telefon. Dlouho se nic nedělo a já usnul. Probudil jsem se dvakrát tak smradlavej a třikrát víc zpocenej kolem čtvrté hodiny. Kamil se prý definitivně ozval a máme s ním sraz na náměstí. Vyjeli jsme z podzemního parkoviště na povrch, zaparkovali na normálním parkovišti a konečně ho našli. Stál u jezdecké sochy a bezradně nás vyhlížel. Po několika zdvořilostních frázích a instrukcích jsme byli dovedeni do malého, ale útulného bytu, který samozřejmě obsahoval sprchu (!) a postel (!!). Rád jsem jejich služby využil a začal mít rád Kamila. |