|
Z Bludíkova deníčku – naše cesta do Lucemburska
Druhý den bylo na pořadu divadlo. Jmenovalo se Sang a Klang a dlelo v rozkošném údolí pod mohutným viaduktem. Hned po snídani složené z vydatných českých konzerv vepřového ve vlastní šťávě jsme se tam za doprovodu andělské průvodkyně Milči (majitelky našeho apartmá) a Kamila vydali. Před divadlem už stál pořádný hlouček vesměs známých pokuřujících tváří z DRHu a jiných souborů. Nálada byla dobrá, ale na obzoru se rýsoval problém jak ukojit potřeby dětského diváka, protože spolek jenž měl smysly malých čecholucemburčánků oblažit pohádkou Bajaja zákeřně nedorazil. Náhradu mistrně zajistili Petr Pochop (sugestivní vyprávění o žluté bundě a děravém hrnci) a členové DRHu Sandra “Sabrina“ Kotisová, Vladan Milčinský a Jan Kroul, kteří svým pojetím Sněhurky dokázali nadchnout nejen děti. Zvláště mi utkvěla v paměti scéna ze začátku představení, kdy oba mužští protagonisté dokázali s neškodnou lascivitou, pomocí dvou prstů, mistrně demonstrovat Sněhurčinu genezi, exodus její maminky a seznámení taťky-krále s novou macechou. Vyvrcholením pak bylo opakované probouzení Sněhurky oblouzněné jablkem od evidentně barvoslepé královny cizím stydlivým princem z publika. Po tomto představení nastal program pro dospělé. Důležitější byl ale oběd a vznik dvou divadelních barů, kde bar horní obsahoval chutnou krmi a nealkoholické nápoje a bar dolní doplňkovou potravu a nápoje alkoholické. Kamil, a bohužel předtím i Němčour, nás však nabádali ke střídmosti a tak jsem zprvu nuceně využíval služeb baru horního. Netrvalo dlouho a já si velmi oblíbil misku plnou chipsů a obě Pavly, které v horním baru pohotově plnily naše tužby. Menší Pavla zahltila divadlo vynikajícím rizotem, kterého bylo údajně sedm kilo a vysloužila si tak ode mne přiléhavou přezdívku. |