|
Lucembursko (jak to viděl Němčour)
O přípravách na cestu nemá cenu se rozepisovat, snad jen to, že hlavní přípravou byla obnovená premiéra „Homelesse“, kterou jsme odehráli v úterý 26. června 2007 a že to bylo 36. představení Homelesse, ale prvně v novém obsazení a novém scénickém řešení (ovšem se starými kostýmy a rekvizitami).
Tak tedy: všechno začalo 28.6. 2007 v nočních hodinách.
Vyrazili jsme asi se čtvrthodinovým zpožděním (tedy ve 23:15), za volant usedl Bludík. Michal se po chvíli oddal potřebnému spánku (bude řídit od hranic), Němčour navigoval. Cesta ubíhala v poklidu a téměř bez kufrování, v půl třetí jsme přejížděli hranice na Rozvadově. Ještě před hranicí jsme u pumpy trochu studovali mapu, kterou jsme si na cestu vezli a zjistili jsme, že její ošoupanost se netýká jen formy, ale částečně i obsahu (například dálnice, po které jsme přijeli, v ní ještě není). Koupili jsme tedy novou, abychom neměli v Německu v noci problémy. K přechodu už dojel Michal. Kontrola trvala asi půl minuty, celníci jen zběžně juknuli na naše občanky a mávnuli ať jedeme. Zaradovali jsme se, že jako součást EU to máme na hranicích jednoduché, ale asi po deseti minutách chvály se před námi zjevilo policejní auto s rozsvíceným nápisem STOP a navedlo nás na odpočívadlo, kde už čekala policejní dodávka. Tady to bylo o něco složitější. Osobní doklady (k tomu baterky svítící do obličejů), papíry od auta, potom si všechny doklady odnesli do dodávky, kde je ještě studovali. Jeden z policistů ukazuje na kufr a cosi mi říká. Pochopil jsem, že asi neukazuje na logo našeho divadla, které jsem odpoledne nechal vyrobit a nalepit na auto, ale že je zvědavý na obsah našich zavazadel. (Proč, proboha, zastavují v noci na dálnici auto a chtějí vidět jeho zavazadla? Vypadáme snad jako drogoví dealeři? Nebo čekal, že po otevření kufru objeví důmyslný úkryt pro dvacet albánských utečenců?) Vidím jeho udivený pohled na zánovní kýbl, do kterého je zabetonovaná novodurová trubka. V duchu si říkám, že jsem zvědavý, kdo mu tady v noci vysvětlí, že ho nutně potřebujeme, protože je to velmi důležitá divadelní rekvizita. Tak se mu alespoň snažím vysvětlit, že jsme divadlo. Precizní výslovností (naposlouchanou od Micka Jaggera) jsem ho evidentně neohromil. Nahlíží do nápadných žlutých papírových tašek se znakem Benešova , ve kterých vezeme do Lucemburska pozornosti a udiveně zjišťuje, že jejich obsah je identický (knihy a DVD o Benešově, propagační materiály, atd.). Přemýšlím, jestli mám pro jistotu na kapotu vyskládat i obsah svých kapes, ale to už se vrací od dodávky jiný policista s našimi prolustrovanými doklady, říká, že je všechno v pořádku a propouštějí nás. Další cesta už probíhá v poklidu, jen uzavřená dálnice nám trochu komplikuje navigaci, ale zvládáme to.
Uklidněn usínám a nabírám sil na svou šoférskou porci. Přiznávám, že dodnes netuším, kolik mohlo být hodin, když jsme podruhé brali benzín, pro mě bylo důležité to, že jsem přebíral volant. Michal se posunul na místo navigátora a to mám rád, protože nemusím přemýšlet kudy dál, prostě se řídím pokyny těch chytřejších – a kdybychom se ráno ocitli v Polsku, mohl by za to někdo jiný. |