|
Lucembursko (jak to viděl Němčour)
Ráno balíme, nakládáme všechno do auta, abychom mohli Milče vrátit klíče a jedeme k hostelu, ve kterém část účastníků festivalu bydlela a kde máme sraz před prohlídkou Lucemburku se zasvěceným výkladem. Trošku zakufrujeme, protože silnice, po které jsme do údolí chtěli sjet, je označena zákazem vjezdu. To je podraz! Včera tu žádný zákaz nebyl! Když ale vidíme, že místní auta si nedělají násilí a klidně do zákazu vjíždějí, vracíme se a porušujeme dopravní předpisy s ostatními. Prošlo to a za chvilku už parkujeme (opět zdarma!) u skupinky „našich“.
Aby po městě necoural zbytečně veliký chumel lidí, ve kterém by výklad zaslechlo jen pár vyvolených, stojících nejblíž k průvodci, rozdělujeme se do několika skupinek. Dostáváme se do skupiny, kterou vede Ondřej.
Ondřej emigroval v roce 1949 a protože češtinu přes 50 let nepoužíval, zapomněl ji. Když se ale před rokem dal dohromady se zdejšími divadelníky, začal se svou mateřštinu učit znovu a dnes mluví obdivuhodně!! Svůj zasvěcený výklad prokládá i různými historickými „klípky“, takže jeho povídání je nejen zajímavé, ale i zábavné. V duchu se ptám, jak je možné, že člověk, který žije tak dlouho za hranicemi, má dobrou (opravdu dobrou!) výslovnost – na rozdíl od některých sportovců, kteří po půl roce v NHL mají tak silný „americký“ přízvuk, jako by za mořem vyrůstali. Možná je to tím, že Ondřej si nepotřebuje nic dokazovat…
A to se nám ještě omlouvá, protože občas si nemůže vzpomenout na nějaké slovíčko!!! Ondřeji, jestli budeš číst tenhle deníček, ještě jednou se skláním před tvou češtinou – je báječná! (A jestli Ondřej kouzlu internetu nepropadl, pak prosím jeho kamarády z Luxu: vyřiďte mu můj obdiv!)
O trochu vzruchu se postará Petr Pochop, který se chtěl původně jen vyfotit na rantlu zajímavé kašny. Ozvalo se silné šplouchnutí, na rantlu zůstaly jen Petrovy nohy, zbytek těla leží v ledové vodě. Nese to ale statečně, i když má v kapse doklady, peníze, mobil, ...
Prohlídka končí na parkovišti, které známe z pátku, odjíždí autobus, kterému všichni máváme papírovými kapesníčky a děláme tak trochu rozruch. Náhle si všimneme, že Kamilovo auto (zaparkované na místě vyhraženém pro autobusy) obchází s přísným pohledem a cigaretou v puse policistka. Když Kamil k autu přibíhá s tím, že okamžitě odjede, je mu odpuštěno. (Jestli jí říkal: „Nemtudom!“, jak nám radil v pátek, to nám ovšem neprozradil.)
Jdeme s místními ještě na kafe na náměstí, kde hraje (dobře) dechová kapela a mám pocit, že i když jsme unavení, je nám vlastně všem líto, že už to končí. Po kávě se vracíme k hostelu, protože tam na nás čeká naše „Felína“. Objímání, loučení, papírové kapesníčky mávají a my nabíráme směr Benešov.
Za volant usedá Michal a náhoda tomu chtěla, že střídání přichází po 333 kilometrech. Němčour pokračuje až do Benešova, protože i na hranicích je ještě dostatečně fit a ke střídání tak vlastně není důvod.
Strach z nedělního provozu je zbytečný, protože dálnice je v našem směru v pohodě. Kolem desáté hodiny jsme doma. V té chvíli jsme ještě netušili, že na webu v „Pokecu“ už máme první vzkaz od Pavly – to jsme zjistili až druhý den. |