DRAMATURGICKÝ PENDANT
KE HŘE TAK TAKHLE TO BYLO

    Černá komedie ze současnosti Pavla Němce Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda má mnoho předností. rozsahem je aktovkou, přičemž se do jedné aktovky vejde i celá scénografie. Především ale tento autorský opus, byť byl psán pro konkrétní postavy benešovského souboru, může převzít každé divadlo. Text lze považovat za svého druhu satiru v tom nejlepším slova smyslu, a takový aby v českých luzích a hájích jeden pohledal, neboť kdysi ojedinělé Radošínské naivné divadlo je dnes cizozemské.
    Text patří do komediálního žánru a úspěšně, t.j. záměrně divadelně, využívá tři komunikační roviny. První je realisticko-psychologická v nadhledu až groteskně černém. Druhá vyváženě balancuje v přímé komunikaci s divákem od oslovení až po atak. Třetí využívá ryzí divadelnosti, neboť názorně a nejzajímavěji ukazuje, jak slovo učinit tělem, přičemž pracuje s Brechtovským zcizením, Stanislavského metodou převtělení a s demonstrací. Přitom platí, že přes otevřeně prezentované prostředky třetí platformy se ostatní komunikační roviny realizují, takže by se stylizací skoro nikdo nemusel mít problém. Zároveň upozorňuji, že se nejedná o divadlo na divadle.
    Co se úprav textu týče, tak ať svůj osobitý výklad přikloníte ve prospěch té či oné ze zmíněných tří rovin, nejspíše zjistíte, že vyměníte některý pojem, něco si škrtnete, možná do expozice, nebo do situací dodáte vlastní životní zkušenost či empirický příklad, ale to je asi vše. Možná se také rozhodnete, že rozšíříte scénografii o ono nerealizované představení, ze kterého vám na jevišti zůstal mobiliář, a tak si posílíte rovinu pravděpodobnosti. To je samozřejmě proveditelné, především tehdy, vsadíte-li na realitu jako takovou, nebo pomáháte méně zkušeným hercům. Ale vězte, že ošidíte sebe i diváky o divadelnost jako takovou, o které soudím, že je primárním tématem, tedy je předsunuta před úšklebek nad dobou, přes který se tak krásně a zároveň příznačně realizuje.
    Ale teď už k některým aspektům textu, tématu, principu a jejich sdělování.
   Inscenaci otevírá - a v oslabené podobě uzavírá - obtížná divadelní dovednost, a to oslovení a atakování diváka. Tento prostředek je nutné odvažovat ne na lékárnických, ale na atomových vahách, neboť divák nechce být obtěžován, divák se přišel dívat a bavit. Samozřejmě, že jisté psychické i fyzické násilí snese, neboť předpokládá, že je jenom jako, a především se mu líbí, když je objektem ataku někdo jiný, a on se může radovat jak vyklouzl, a dokonce se kochat, jak by si s útočníkem poradil on - samozřejmě, že vždycky lépe, neboť pouze v své představě. To je v pořádku, tento estetický a komunikační zážitek do divadla patří, jen nesmí překročit hranici, která je před každým představením jinde, a kterou musíte vycítit, jinak se diváci proti vám naježí, a na takový kopec potom Thespidovu káru jen tak nevytáhnete, jelikož se vám na ní udělají hranatá kolečka. ALE: zároveň platí, že když je divák-spoluherec vybrán (před tím se musí v očích ostatních jako divák prosadit), tak můžete násilí stupňovat. O to více totiž každého polechtá, když to vypadá, že by ještě kdosi mohl být vybrán. Polechtá opět v obojím významu, že je to jako či možná doopravdy. Aby však toto násilí vyšlo, a přes tento prostředek vyšlo provedení a vyznění celého představení, musí být divák zvukem, světlem, i promluvou technika či člena souboru v odpovídajícím kostýmu při otevření hry ubezpečen, že skutečně napsal zádrhel. Musí uvěřit technické pauze, kterou využije společenský outsider, aby otravoval a dotíral na jeho zaplacená divácká práva. Tím si také, jaksi na okraj, každý změří svou míru tolerance jak k divadelníkům, kteří způsobili zádrhel, tak i k odlišným bytostem. Prosím, nejde o vychovávání ani poučování, to nikdy! - je to vždy hra, a tohle je jakýsi bonus navíc.
    V následující situaci pak musí otrava a prudič Homeless získat sympatie diváků. Trochu ke své osobě a trochu ke svému postavení, a naopak k postavě Diváka nutno vybudit antipatie. Ne moc, jen tak akorát, aby ostatní už byli nažhavení, kdy ten vybraný nechá okolků a přidá se do hry, ke které je vyzýván: Přece tady nebudou sedět jen tak na sucho. Ještě stále jsme v expozici, přesněji už skoro v jejím závěru, kdy je zapotřebí nastartovat princip divadelnosti, aby se slova stala tělem a Homeless před námi mohl stvořit svět svého života. To je také chvíle, kdy má poslední šanci získat sympatie, protože chlap, který je schopen zaujmout celou hospodu - ne nějakými blbinkami, ale předváděním vážných témat - a vysloužit si přízvisko Šeherezáda, není přece ořezávátko.
    Na první situaci s Proděkanem je nám pak konkrétně předvedeno demonstrování, převtělení, zcizení. Postavy začnou myslet divadlem, a ono se divadlo stane. To znamená, že zde by se měl ustálit komunikační i významový klíč, neboť přes situaci v knihovně autor ústy hrdiny předkládá herci režijní pokyny o vnitřním motivu postavy: chce získat stáž za jakoukoli cenu; a na vnějších prostředcích ukazuje, jak toho dosáhnout: přes vztah ke knihám; včetně ozvláštnění postavy, kterým je endoprotéza.
    Ve dvou třetinách textu, kolem rošády s dopisem pana Hory milence, začne Homeless opět lobovat diváky, aby ho pochopili, aby mu porozuměli, a v podstatě je žádá o generální pardon pro podraz, který chystá. Jde na to přes "přiznání" k bídě života léčené alkoholem a shozením stereotypu bytí protivníka. Je dobré si tedy uvědomit, že uvnitř hry se jedná o podraz na Horu, ale v dopadu se jedná o podraz na diváky. Situace by měla být vystavěna tak, aby nám všem posléze došlo, že přesně cosi podobného se nám děje dnes a denně, a my před tím, ke své škodě, zavíráme oči.
    Situace mezi Katy, Wendy, Jane a Homelessem je klasické One-man-show pro postavu Diváka, divadlo na divadle uvnitř divadla, což je herecký úkol i splněný sen. A zároveň je to opět metafora o obrazné síle divadla.
    Poslední podotknutí se týká konce, a to přehození rolí Homeless - Divák, kdy se nacházejí v opačném gardu než na počátku. Zde je na úvahu, zda razantně neškrtat, neboť když představení funguje, tak na ozřejmění, že život je jen náhoda, nepotřebujete replik 16, ale stačí jich tak 5.
    Prolog a epilog jsou náročným úkolem pro režii, ale v případě probíraného textu to znamená, že jejich přesným provedením má z valné části vyřešeno, a teď už to pouze musí udržet v chodu a ve šťavnatých otáčkách. Neméně tak to ale znamená, že od první situace ze života hrdiny může režie tvořit mimo text své vlastní významy, a to akcenty, důrazem na to, co jakým výrazovým prvkem bude předvádět - sdělovat. Hned ale dodávám, že text vás moc daleko nepustí, na to je příliš daný a simplicitní, ale jako intelektová hra a konstruování je to docela dobré myšlenkové cvičení i na tak krátkou uzdu.
    Lze tedy s čistým svědomím říci, že text Pavla Němce: Tak takhle to bylo aneb život je jen náhoda, je svým způsobem klinická diagnóza jistých jevů dneška, zachycená v nadhledu obrazným principem černé či crazy comedy.

Vladimír Zajíc